Elizabeth Ann je první naklonovaný tchoř černonohý (Mustela nigripes) a zároveň první klonovaný ohrožený živočišný druh ve Spojených státech. Narodila se 10. prosince 2020.

Tchoř černonohý (latinsky Mustela nigripes) je vzácný druh lasicovité šelmy pocházející ze Severní Ameriky. Je blízce příbuzný s evropským tchořem (Mustela putorius) a fretkou (Mustela putorius furo). Tchoř černonohý byl poprvé popsán vědecky v roce 1851. Původně obýval travnaté prérie v centrální části Severní Ameriky (USA, Kanada, Mexiko). Jeho hlavní potravou jsou psouni prérioví, na kterých je silně závislý. V 20. století došlo k masivnímu úbytku tchořů kvůli: vyhubení psounů – považovaných za škůdce, přeměně prérie na zemědělskou půdu, zavlečení psího moru a dalších chorob. V roce 1979 byl tchoř černonohý považován za vyhynulého. V roce 1981 byla malá populace náhodně objevena na ranči v Meeteetse ve státě Wyoming. V roce 1987 byl celý zbytek této populace (18 jedinců) odchycen pro záchranný chov v zajetí. Pouze 7 jedinců bylo plodných. Což způsobuje to, že genetická základna celé dnešní světové populace tchoře černonohého pochází právě z těchto sedmi jedinců.

Elizabeth Ann se narodila z genetického materiálu samice jménem Willa, která uhynula v roce 1988. Willa totiž neměla žádné potomky, ale její genetický materiál obsahoval přibližně třikrát více unikátních genetických variací, než současná populace. Její buňky byly uchovány ve Frozen Zoo při San Diego Zoo Wildlife Alliance právě pro účely budoucího klonování.

Klonování bylo provedeno tak, že genetický materiál z Williných buněk byl vložen do vajíčka a implantován do náhradní matky – samice fretky – aby se minimalizovalo riziko pro ohrožené jedince.

Elizabeth Ann dnes žije v Národním centru pro ochranu černonohých tchořů v Coloradu a slouží k vědeckému výzkumu. V roce 2022 podstoupila hysterektomii kvůli zdravotním komplikacím, konkrétně hydrometře a nedostatečně vyvinutému děložnímu rohu, což jí znemožnilo reprodukci. Tyto stavy jsou běžné u černonohých tchořů a nejsou považovány za důsledek klonování.

Klonování Elizabeth Ann představuje významný krok v ochraně genetické rozmanitosti černonohých tchořů, jejichž populace byla v minulosti ohrožena nízkou genetickou variabilitou.

Areál původního výskytu tchoře černonohého 1900

Místa ( přibližně) ve kterých se nachází tchoř černonohý ( 2020) jsou označeny červeně

Skoro po celém světě žijí příslušníci z této úžasné čeledi. Pojďme se na ty “ Nej “ z nich podívat.

Nejmenší šelma na světě! 

Lasice kolčava (Mustela nivalis). Samice může vážit kolem pouhých 30 gramů.

Největší z lasicovitý

Vydra mořská (Enhydra lutris). Váží až 45 kg! Žije v chladných vodách Tichého oceánu a je známá tím, že si umí otevřít mušle kamenem – jeden z mála savců používajících nástroje.

Nejstatečnější

Medojed kapský (Mellivora capensis). Je přezdívaný „nejnebojácnější zvíře na světě“ – klidně zaútočí i na lva nebo kobru. V Guinnessově knize rekordů má místo za svou neohroženost. Je známý svou tlustou kůží a extrémní odolností vůči jedu.

Nejdrsnější lovec ve svém měřítku

Lasice kolčava (Mustela nivalis) je nejmenší druh lasice, ale loví zvířata několikanásobně větší, než je ona sama – třeba králíky. Je rychlá, má hbité tělo, a dokáže se proplížit i těmi nejužšími škvírami.

Největší v Evropě

Jezevec lesní (Meles meles). Váží běžně 10–15 kg, ale někdy i přes 20 kg. Má silné drápy a je vynikající stavař nor. Je to noční tvor. Mírumilovná, ale houževnatá šelma.

Nejseverněji žijící

Lasice hranostaj (Mustela erminea). Rozšíření: Až po sever Grónska, Špicberky, severní pobřeží Sibiře, arktické oblasti Kanady.

Nejlepší „horolezec“ mezi lasicovitými

Lasice žlutobřichá (Mustela kathiah) je nejvíce stromová lasice – výborně šplhá po stromech a tráví tam velkou část života. Je extrémně obratná v korunách stromů, kde loví ptáky, vejce, drobné savce nebo hmyz. Má dlouhý ocas a pružné tělo, což jí pomáhá udržovat rovnováhu při lezení a skákání mezi větvemi. Vyskytuje se v horských oblastech od Pákistánu přes Nepál a Čínu až po Vietnam. Váží přibližně 1,5 kg. Její velikost je asi: tělo 25–27 cm, ocas 12–15 cm.

Nejsilnější (v poměru k velikosti)

Rosomák sibiřský (Gulo gulo). Je často přirovnáván k malému medvědovi. Měří kolem 70–110 cm a váží 10–20 kg. Dokáže ulovit soba nebo odehnat vlka či medvěda od mršiny. Má extrémně silné čelisti – prorazí i zmrzlé maso a kosti. Přezdívaný „ďábel severu“.

Nejvytrvalejší tulák

Rosomák sibiřský (Gulo gulo). Má obrovské teritorium – klidně 500–1500 km² a denně může urazit 20–30 km sněhem. Dokáže se přesouvat i v hlubokém sněhu, díky širokým tlapám působícím jako sněžnice.

Největší druh lasicovitých (na souši)

Rosomák sibiřský (Gulo gulo). Ze suchozemských lasicovitých je největší – větší než jezevci, kuny nebo lasice. Jen vydra mořská ho může přerůst, ale ta je vodní.

Nejchytřejší (pravděpodobně)

Medojed kapský (Mellivora capensis). Známý svou inteligencí a neohrožeností, umí používat nástroje, otevírá zámky a nelekne se ani lva ( je tedy opravdu nejchytřejší?).

Kdo má nejvíc rekordů?

1. místo: Rosomák sibiřský se třemi rekordy.
2. místo: Medojed kapský a Lasice kolčava se dvěma rekordy.
3. místo: Vydra mořská, Jezevec lesní, Lasice hranostaj a Lasice žlutobřichá, každý z nich má po jednom rekordu.

Sláva vítězům a čest poraženým! 🙂